Stanovením tak řeč. washingtonské čáry z roku 1922 zavázala se Velká Britanie, že nebude zřizovat žádný opěrný bod válečný na východ od 110° v. d., což se týká především čínského pobřeží. Novou situací v Číně, jak jsme se toho dotkli vposled. čísle ,,Šir. světem" v Otázkách dne, nabývá Singapur nového významu pro britskou říši a proto je horlivě budován u něho opěrný bod válečný, jenž má střežiti cesty do Indie a spojení do A ustralie a po případě býti vypadni branou pro zasažení britských sil v Pacifiku. Ale Singapur sám vzrostl na místo světového významu, neboť jeho přístavem prochází větší díl světové produkce cínu a kaučuku. Článek dra J. Bauma nás uvádí do tohoto přístavu a osvětluje choulostivý bod čínské expanse. Jet mezi čtvrt milionem obyvatelů singapurských čínský živel nejsilněji zastoupen.

    R. 1818 byli Angličané nuceni na základě mírové smlouvy, uzavřené ve Vídni, vydati Holanďanům město Malaku. Tak ztratili důležitý přístav na Malajském poloostrově a bylo třeba hledati za něj náhradu. Za tím účelem se vypravil znamenitý anglický státník s několika lodmi na jih a založil novouosadu na malém ostrůvku u jižního cípu poloostrova. A tak vznikla na opuštěném ostrově osada, které bylo dáno jméno Singapur nebo anglickým pravopisem Singapore.

   S počátku město prožívalo krušné doby. Okolí pokrývaly prales a džungle a byly velké obtíže se zásobováním. Holanďané již tušili, že zde vznikl nový soupeř přístavu Malace, který jednou strhne na sebe všechen obchod, a proto zakazovali domorodému oby vat elstvu, aby dováželo potraviny do Singapuru. Malajský dějepisec, Munši Abdul, dokonce sděluje, že ani rybolov mnoho nepřispěl k výživě obyvatelstva nového města, protože prý ryby měly maso velmi tuhé a nechutné, neboť tehda prý „ještě nebyly zvyklé sloužiti lidem za potravu".

   Město brzo překonalo své dětské nemoci. Jeho poloha byla jedinečná, jeho přístav se stal dostaveníčkem lodí všech vlajek. A pak tam byl cín —malajský cín kryje skoro polovinu světové produkce — a konečně, v novější době, na pevnině gumovníkové plantáže zahájily svůj vítězný postup proti tropickému pralesu. Singapur není již městem bez zázemí.

   Kde přede stem let byla jen pustina, rozkládá se dnes velké město, čítající přes 400.000 obyvatelů. Ale je to město čínské. Pro Číňana jest Malajsko zaslíbenou zemí: zemí vysokých platů a neomezených možností. Průměrně 400 přistěhovalců z Číny přijíždí denně do Singapuru ze své přelidněné vlasti. Není tedy divu, že městu úplně vtiskují svůj ráz, že mezi davy Číňanů se úplně ztrácí domorodý Malajec a indický kuli.

   Dole v městě, u nábřeží, se kupí řada evropsky vypadajících budov a v okolí Zahradní cesty se svítí na sta evropských vilek mezi tropickou vegetací, ale to vše se ztrácí v moři čínských ulic a uliček. Nízké domky s otevřenými krámky a s podivnými čínskými nápisy. Z hořejších oken vlaje sušicí se prádlo, navlečené na dlouhé tyči, jako tisíce vlajek, oslavují cích vítězný postup žlutého plemene. Číňané jsou jako sůl — malé množství hodně vydá — a zde je jich tolik! Angličan může být pánem Singapuru i celého Malajska, ale ve skutečnosti tento kraj patří již Číňanovi. Zde, na východě, přestává rčení o Žlutém nebezpečí býti prázdným heslem. Malajec je příliš netečný a tráví svůj život v sladké nečinnosti. Evropan přichází sem jen přechodně, ježto podnebí mu nesvědčí a on, jakmile mu to okolnosti dovolí, se vrací domů. Ind, přistěhovalý z Východní Indie, náleží zpravidla nízkým kastám a pro malou inteligenci nepadá jako konkurent v úvahu. A tak má Číňan volné pole: při své pracovitosti a skromnosti brzo. se domůže blahobytu a Malajsko se mu stane druhým domovem.

   Zajímavá jest dělba práce u Číňanů. Rozpadají se na několik ras. Kantoňané se věnují v Malajsku zpravidla dobývání cínu, Hukienové rolnictví a někteří obchodu a řemeslům, Haj lámové většinou hledají zaměstnání jako sluhové atd. Takovým způsobem jsou u nich zastoupeny všechny vrstvy obyvatelstva. Vedle zproletarisováných Číňanů z nejnižších vrstev, mající úžasně nízkou životní míru, nacházíme zde obrovské boháče, kteří svým jměním a jako vlastníci nádherných paláců v evropské čtvrti předstihují nejbohatšího tamějšího Evropana.

   Singapur je tedy městem čistě orientálním a večer, ztrávený procházkou jeho ulicemi, zanechá v nás spoustu zajímavých dojmů.

   Napříč městem se táhne dlouhá ulice, které říkají Cesta severního mostu. Je úplně rovná a dosti široká, neboť, jak jsem již řekl, Singapur je nové město a domky, které ji vroubí po obou stranách, jsou jednopatrové. Dole je krámek nebo dílna a nahoře bydlí v malém pokojíku majitel se svou, zpravidla velmi četnou, rodinou. Krámky jsou vpředu úplně otevřené, neboť Singapur nezná chladnějšího období.

   Chodníky, oddělené od jízdní dráhy hlubokou struhou, jsou velmi úzké a velmi často zabrány různými řemeslníky a obchodníky, kteří je zřejmě pokládají za jakousi extensi svých obchodních místností. Ale to obecenstvu nevadí: to se nejraději proplétá mezi rikšami (vozíky pro dopravu osob, taženými Číňanem), mezi volskými potahy a mezi auty po jízdní dráze. Naši automobilisté, kteří si naříkají na neopatrné chození lidí u nás, měli by se utěšovat, že v Singapuru by na tom byli mnohem hůře: zde se musí auto opatrně proplétat davy Číňanů, kteří se sešli uprostřed ulice na tácky.

   Singapurští Angličané mě ujišťovali, že se Číňanovi nic nestane, přejede-li ho auto, ježto prý má 9 životů jako kočka. Nejsem si tím zcela jist, ale viděl jsem skutečně sám dvakrát, že auto poranilo neopatrného Číňana, který mu vběhl do cesty, a v obou případech se dotčený zvedl jakoby nic a šel hledat své dřevěné sandály, které při nehodě odlétly až bůhvíkam. Charakteristické při takovém případě je chování obecenstva. U nás, v Praze, by se asi lidé v prvním okamžiku obrátili proti řidiči. U Číňanů jest však málo vyvinut pocit solidarity a při tom jsou velmi škodolibí. Působí jim i skutečně potěšení, že jejich spolubližního potkalo neštěstí, a k řidiči cítí nanejvýše upřímnou sympatii. Viděl jsem, jak se ostatní kolemjdoucí smáli, když jeden Číňan zůstal ležet pod koly auta.

   Večer je nejpříhodnější dobou pro návštěvu těchto končin. Horko poněkud povolilo a snad větřík od moře poněkud mírní věčně dusnou a vlhkou atmosféru. Ulice jsou plny spěchajících Číňanů a v krámech a v dílnách se všude pracuje, aspoň až do devíti, ne-li déle. Neděle pro ně neexistuje a většina jich nesvětí ani nej větší čínský svátek, Nový rok, který trvá 14 dní.

   Začneme-li jsou procházku kdesi v okolí ulice Hukienů, dostaneme se nejdříve do oblasti lahůdkářů. Zde se řadí jeden krámek vedle druhého a každý z nich je přeplněn pochoutkami, po kterých touží každý dobrý Číňan. Žraloci ploutve, vlaštovčí hnízda, pečené kachny, pěkně nalakované, aby hezky vypadaly, černá, umouněná vejce, která byla zakopána na dva roky do země a jsou zvláště hledanou a draze placenou lahůdkou, malé sušené sepie, vypadající spíše jako nějaká podivná květina z herbáře, a sta a sta jiných podivných čínských lahůdek, pro které nemáme jmen. Tu a tam jsou malé čínské restaurace, kde na primitivních lavicích na bobku sedí několik čínských kuli a obratně pojídá rýži za pomoci dvou dřevěných hůlek.

   Místy jsou lahůdkáři vystřídáni zlatníky. Mají jakýsi výklad, ale za velkou skleněnou tabulí není vyloženo zboží, nýbrž pracují jejich pomocníci. Někteří čínští klenotníci se specialisují na obchod jadeitem, z kterého vyrábějí malé figurky, amulety a přívěsky k náhrdelníkům.

   V okolí Kostelní ulice se usadili výrobci potřeb pro pohřby a pro různé náboženské slavnosti. Jedni vyrábějí velké papírové lampiony, s kterými se pak usadí na ulici před domem, aby je pomalovali pestrými barvami a čínskými ideogramy, jiní zas zhotovují z bambusu a z hedvábného papíru velké modely domů a různé figury, které jsou pak při slavnostech spalovány. Ve vedlejší uličce pak všechny domky jsou obydleny výrobci čínských rakví. Tyto rakve vypadají zcela jinak, než naše: jsou vydlabány z velkých kmenů a oba konce se na horní straně ohýbají vzhůru.

 Čínský pohřeb je velmi nákladná záležitost a mnohé rodiny se zadluží na léta, aby mohly vypravit zesnulému slušný pohřeb. Při pohřbech zámožných osob bývá najato i několik set osob, z nichž někteří provozují ohlušující hudbu na bubínky a na píšťaly, jiní zas nesou okázale pokrmy, které budou později snědeny u hrobu. Bývá i několik tuctů celých pečených prasat. Pcčet přítomných rozmnožují i sluhové, nesoucí jakési prapory nebo korouhve s čínskými nápisy: jsou to kondolence od příbuzných a od přátel.

   Dnes bývá zvykem vézti při pohřbu na zvláštním ozdobeném autu velkou fotografii zesnulého. Také vezou namnoze s sebou jednu nebo několik evropských kapel.

   V těchto místech překrcčuje Cesta severního mostu ,,Singapurskou řeku" po novém mostě —odtud i její jméno. Název "Singapurská řeka" (Singapore River) je honosný, ale nepříliš přesný název úzkého a sotva několik kilometrů dlouhého zálivu. Nevypadá pěkně: při odlivu se zdá v něm býti více bahna než vody, která nepříjemně zapáchá. Ale je to důležitý dopravní prostředek, a stojíme-li na mostě, uvidíme člun za člunem, obtížené nákladem, ubírati se po „řece" od moře dovnitř města. Po těchto sampanech je zboží dopravováno z nákladních lodí v přístave do skladišť čínských obchodníků, která vroubí Singapore River. Snad uvidíme čluny, obtížené hromadou asi půl druhého metru dlouhých, válcovitých košů. V nich dopravují Číňané živá prasata, která tak při dopravě jsou spíše chráněna před úrazem a před udušením. Město Singapur jich spotřebuje velké množství, neboť Číňané mají rádi vepřové maso. Vepři jsou dováženi poměrně zdaleka — ze Siamu a z Indočíny.

   Za mostem má ulice po nějakou dobu poněkud internacionální ráz. V těchto místech protíná malou oblast, navštěvovanou turisty, zvláště Američany, kteří se staví na den nebo na dva v Singapuru. Zde se objevují mezi krámky čínských krejčí nebo výrobců truhlic z kafrového dřeva výklady indických obchodů s kuriositami a s upomínkami na Singapur; věci, které snad bez výjimky jsou importovány ze Západu a mnohé, jako všude v Orientě, pocházejí z naší vlasti. Zde američtí turisté platí šílené sumy za batiky, vyrobené v Anglii, za sošky z Německa a za náhrdelniky z Jablonce. Ale tento úsek brzo se končí a za hotelem Europe jsme opět v nefalšovaném čínském městě.

   Přicházíme ke křižovatce se Zahradní cestou, která vede na sever, k pevnině. Je to důležitá křižovatka a stojí zde proto drobný malajský dopravní strážník. Má hnědý, evropský oblek s krátkými kalhotami a na hlavě malou, kulatou čepičku. Na zádech má upevněná jakási bíle natřená křídla, pletená z proutí, aby bylo lépe zřejmé, kterým směrem se obrací. Navečer si obléká bílé rukavičky, neboť jeho tmavé ruce by nebylo vidět, ani posunky, které dělá.

   Má dost práce. V tropech, kde je málo drah a kde na druhé straně ve dne sluneční žár nedovoluje konati dalekých procházek, má automobil mnohem větší význam než u nás. Z Evropanů v Malajsku má, mimo nepatrné výjimky, každý svůj vůz a i zámožnější Číňané jezdí autem. I taxametry a autobusy ve vnitrozemí mají větší možnosti než u nás, neboť líný a lehkomyslný Malajec bez rozmyšlení vydá poslední peníze za projížďku autem.

   Obrovské výhody skýtá ovšem automobil Evropanu, který žije osaměle na plantáži, sám, mezi domorodci a daleko od civilisace, předpokládá se ovšem, že je v okolí sjízdná cesta. Tak mnohý Angličan cestuje ve dne v noci po špatných cestách, aby mohl v Singapuru utratiti snadno a rychle za jedinou noc celé své úspory, které v divočině proti své vůli nastřádal, aby pak zase ráno nastoupil zpáteční cestu k své plantáži mezi pralesy.

   Za křižovatkou je řada čínských lékáren. Jsou dvojího druhu: jedny, ty pokrokové, vypadají evropsky a prodávají většinou léky evropského původu, druhé však vedou výhradně originální čínské léky, dovezené většinou z čínské vlasti. U těch jsem se vždy obdivoval krásně vyřezávaným pultům a židlím.

   Mnohé čínské léky mají skutečně léčivé vlastnosti, u jiných však běží jen o pověru. Velmi důležitou úlohu jakožto léky mají různé součásti tygřího těla, zvláště drápy a srst. Tygr je přece nejsilnější a nej mocnější zvíře na světě a jde tedy o to, aby jeho síla byla .přenesena na pacienta. Proto je mezi Číňany po tygří srsti a pod. vždy velká poptávka. Podaří-li se nějakému Číňanovi koupit od Malajce zastřeleného tygra, cestuje s jeho pozůstatky po čínských městech a prodává je za drahý peníz. Viděl jsem několikrát takového obchodníka, který si rozložil své poklady jednoduše na ulici na pokraji jízdné dráhy. Prodával kousky kůže, chlupy, drápy, kosti a i kousky masa, nějak naložené ve skleněných nádobách. Byl neustále obklopen zástupem koupěchtivých. Kdyby Číňané nebyli tak bázliví, jistě by nezbyl ani jediný tygr mezi Singapurem a mezi řekou Pérákem; prozatím je jich však zde dost a dost a je jen spravedlivé, že tygr, jak Malajci tvrdí, má ze všech lidí nejraději k večeři Číňana!

   Za skupinou lékáren míjíme nepřehlednou řadu drobných krámků s látkami, s železářským zbožím atd. Tu a tam však nacházíme mezi nimi místnosti čínských zubních lékařů, které pokládám za jednu z největších pozoruhodností Singapuru.

   Tyto ordinace se neliší jinak od vedlejších krámků: je to nevelká místnost, do ulice úplně otevřená, a osudné křeslo, potažené červeně, svůdně zve kolemjdoucí, aby si na chvíli usedli. Dostaví-li se pacient, tu se brzo shromáždí valná část místního obyvatelstva, aby s upřímným uspokojením konstatovala, že se tady někomu špatně vede. Pacient je tedy panu doktorovi živou reklamou.

   Čínští zubní lékaři znají většinou evropské metody — plombují zuby a dělají korunky. Příčilo se však mé skromnosti, abych usedl do červeného křesla a před očima tisícihlavého zástupu vyzkoušel umění čínských zubařů. Mám také dojem, že občas to neklape, aspoň znám případ, že jeden z pacientů, kterému se doktor marně namáhal vytáhnout zub, ztratil trpělivost a proháněl pana doktora s holí v ruce po Cestě severního mostu. Takové scény ovšem velmi přispívají ke zpestření pouličního ruchu v Singapuru.

   Velmi poučné a i zábavné jsou krámky sklenářů. Jsou to většinou Indové z Východní Indie. Mají vždy na skladě velký výběr nevkusných barvotisků, znázorňujících výjevy z indické mytologie nebo rozčilující zápas mezi Eskymákem a bílým medvědem, nebo mezi slonem a tygrem. Dovážejí je sem z Německa. Velkou část obrazů však tvoří velké zarámované portréty bývalých císařů Viléma, Františka Josefa a Karla. S těmito obrazy jsem se setkával neustále, i na své cestě vnitrozemím. Domorodci ovšem nemají ani zdání, koho představují, ale přes to je rádi kupují, neboť jsou provedeny křiklavými barvami a jsou prodávány za ceny lidové. Zde se nám konečně dostává rozluštění ožehavé otázky, co si počaly německé továrny po válce se svými zásobami takových obrazů.

   Jsa vklíněn mezi krámy, stojí malý domek, bez výkladů, se zamřížovaným oknem i dveřmi. To je státní prodejna opia. V malajských státech není prodej opia zakázán, je však státním monopolem. Proto bychom v Singapuru marně hledali opiová doupata, která mají takovou roli v amerických filmech, odehrávajících se v těchto místech. Je poněkud podivné, že Angličané nedbají znemožniti kouření opia, jako se to děje skoro ve všech státech. Vymlouvají se, že by zrušení veřejných prodejen mělo za následek tajné kouření nebo užívání morfia, které je nebezpečnější, a nebylo by možné je tak kontrolovat. Největší úlohu tu však má obava, že by stát tím přišel o důležitý pramen příjmů.

   Občas potkáváme dvojici strážníků — obyčejně dlouhý Sikh ze severní Indie, s modrobílým turbanem na hlavě a menší Malajec. Valná část singapurských policistů jsou Sikhové. Je to zvláštní národ; mimo nepatrné výjimky si najdou zaměstnání jako vojáci, policisté, ponocní nebo lupiči. Na rozdíl od většiny ostatních obyvatelů Indie jsou velcí a statné postavy. Jejich pluky vybojovaly Anglii značnou část jejího koloniálního panství.

   Oba domorodí policisté jsou ozbrojeni vojenskými puškami. V čínské čtvrti není příliš bezpečno. Mezi nově přistěhovalými Číňany je mnoho individuí práce se štítících a krádeže a loupeže jsou zde na denním pořádku. Mnozí se živí tak, že vybírají od obchodníků v svém okrsku jakousi daň, ovšem ne zcela dobrovolnou, začež je chrání od ostatních vyděračů. Číňan je rozený intrikán a rád se sdružuje v tajné spolky a svazky, zvané Thong, někdy za účelem politickým, jindy zas za účelem více méně nekalým. Mezi jednotlivými spolky často vzniknou nešváry a boje, které mívají velmi krvavý průběh. Není tedy divu, že Angličané soudí čínské provinilce poněkud přísně. Nedovolené nošení zbraní se trestá jedním až dvěma roky vězení. Dosud je v platnosti trest bití. V jednom ohledu má policie ulehčenou práci: město se rozkládá na ostrůvku, který je spojen s pevninou jen úzkou hrází a útěk z města je tím tedy velmi ztížen.

   Je již pokročilá večerní doba a mnozí obchodníci zavírají již své krámky. Na jednom místě musíme sestoupiti s chodníku, neboť čtyři Číňané si zde rozestavili stůl a židle, aby trochu pookřáli po celodenní námaze při partii mah-žongu. Jinde zas obsadila chodník skupina Číňanů, kteří zde večeřejí. Obecenstvo to pokládá za samozřejmé; beztoho chodí nejraději prostředkem ulice.

 Nyní, po skončení práce se uplatňují různé pojízdné a přenosné restaurace. Nejčastěji spočívá panu restauratérovi na rameni dlouhý, silný bambus. Na jednom konci jsou zavěšena malá kamínka a na druhém visí ošatka. Tak prochází ulicí, až konečně najde zákazníka. Pak postaví svou přenosnou kuchyň na zem a v krátké době něco dobrého uvaří, zatím co host si usedne vedle na bobeček a dává pozor, aby mu usmažil právě ten kousek masa, který si vybral.

   Velké oblibě se těší též prodavač limonády. Své láhve vozí městem na malém vozíčku. Nikdy jsem neměl tolik pevné vůle, abych se přesvědčil, jak ta jeho limonáda chutná, ale vždy jsem se obdivoval jejím nádherným barvám. S důstojností barmana přepychového hotelu míchá podle přání prodavač domorodcům limonádu šarlatově červenou, fialovou nebo temně modrou. Chuť je sice asi vždy stejná, ale zde jde především o zrakový dojem a ten je beze sporu nádherný!

   Pozorujeme-li davy Číňanů, spěchajících kolem nás, zdá se nám nemožností, zapamatovati si jednotlivce. Zdá se vám, že jsou všichni stejní — tatáž kulatá tvář, se šikmýma očima a s vysedlými lícními kostmi, tentýž výraz a postava. I jejich oděv je nenápadný. Většina jich nosí černé plátěné kalhoty a bílou kazajku, málokterý evropský oblek. Spíše ještě nosí evropský klobouk nebo tropickou helmu, zvláště ti bohatší. Venkovští Číňani a dělníci nosí slaměné širáky. Na nohou nosí nejčastěji dřevěné sandály a často chodí bosi. Málokterý Číňan nosí ještě cop — jen ti, kteří jsou monarchistického smýšlení, a těch není mnoho.

   Ženy nosí vesměs černé plátěné kalhoty a černou kazajku. Na módu si mnoho nepotrpí. Klobouk nosí, jen když pracují venku na slunci, a je to opět slaměný širák, který koupí za několik centů. Místy nosí širokánský klobouk, který má uprostřed velký otvor, a tím prostrčí temeno hlavy s drdolem. Klobouk tedy hlavu vůbec nechrání a vrhá jen stín na obličej a na
týi.

Zcela jinak se oblékají Malajci, které občas potkáváme. Přicházejí sem, aby nakupovali, nebo aby navštívili malajské divadlo. Muži nosí jakousi sukni, dnes zhotovovanou z importovaných látek, zvanou sarong. K tomu kazajku, která se nikdy nerozpíná vpředu, nýbrž obléká přes hlavu, t. zv. badžu. Na hlavě nosí kulatou, černou sametovou čepičku (sung-kup nebo kepija) a na nohách sandály (čápal), mnozí však též polobotky původu evropského, často i z Československa. Na venkově chodí obyčejně bosi. Ženy se oblékají podobně, ale místo klobouku nosí ještě jeden sarong, přehozený přes hlavu a přes vrchní část těla. Rády nosí rozličné šperky a náramky, na rukou i na nohou.

   Někteří Malajci se projíždějí důstojně se svými rodinami v rikše — dvoukolovém vozíčku, který táhne Číňan. Je to vedle automobilu hlavní dopravní prostředek v malajských městech. Zdálo by se, že je to velmi namáhavá práce- Číňan po rovině běží vždy klusem — ale vozíček je velmi lehký a dobře vyvážen a kterýsi americký profesor dokonce vypočítal, že je to stejná práce, jako by táhl za provaz, na jehož druhém konci by bylo zavěšeno břemeno jen tři kg těžké. Vozíčky nebývají jejich majetkem, nýbrž jsou jim půjčovány zvláštními půjčovnami.

   Evropané si sednou vždy jen jeden do každého vozíčku, ale Malajci nebo i Číňané, aby uspořili, najmou si jeden vozík, rikšu, třeba pro celou rodinu a nic se na to neohlížejí, že rickshawman sotva ten náklad utáhne. Rodiče drží na klíně starší děti a ty zas mladší a tak jedou projížďkou oslavit nějaký ten svátek, Malajci Ramadan a Číňané Nový rok.

   S hloučkem Malajců se setkáváme u čínských ptáčníků, kteří mají své krámy tam, kde ulice protíná Ročorskou cestu. Nebylo by to nic divného, neboť návštěva u singapurského ptáčníka je zcela zajímavá a my se zastavujeme, abychom se podivovali krásně zbarveným papouškům a jinému ptactvu. Ale Malajce nezajímají ani šarlatově červení a zelení papoušci z Moluckých ostrovů, ani smaragdově zelený drobný papoušek ze vnitrozemí, který spí zavěšen hlavou dolů jako netopýr. Jsou všichni shromážděni kolem velké klece, v které se krčí několik tuctů malých, prostě zbarvených hrdliček, a ve vytržení naslouchají jejich jednotvárnému vrkání.

   Nepamatuji se, že bych byl u Malajců kdy viděl jiného ptáka v kleci než hrdličku. V lesích je mnoho krásně zbarvených ptáků a mnozí i pěkně zpívají, ale Malajec dává hrdličce přednost přede všemi. Rozeznává různé druhy vrkání a podle toho má v jeho očích hrdlička větší nebo menší cenu. Zámožný Malajec zaplatí třeba i několik tisíc korun za dobrého zpěváka. Hrdličky chovají v nízkých, kruhovitých klecích, které za pomoci provazu a kladky vytahují na jakýsi stožár. Věří, že jsou nejraději co možná vysoko. Tyto klícky, upevněné na tyčích vysoko nad chatrčí, jsou charakteristickým zjevem malajských a javanských vesniček.

A přece je mimo hrdličku ještě jeden živočich, který by snad mohl u ptáčníka Malajce zajímat. Je to opice, poměrně velká, s krátkým ocasem, které říkají berók. Je předmětem čilého obchodu, neboť Malajci ji vycvičují, aby jim česala v korunách palem kokosové ořechy. Malajci jsou přímo mistry ve vymýšlení metod, jak si uspořiti nějakou práci.

   Na druhé straně ulice se tísní zástup malebně oděných domorodců u vchodu do nevelkého domu. Jest to vchod do tamilského divadla. Tamilové jsou Dravidové z Východní Indie a stěhují se ve velkém počtu do Malajska, kde pracují většinou na gumovníkových plantážích. Jsou drobné postavy a velmi tmavé pleti. Inteligence jsou nevalné. Vypadají však velmi malebně v svých biblických rouších, bílých, červených a zelených.

 Na ulici jsou tedy zastoupeny rasy žlutá, hnědá i černá. Jen bělochy bychom marně hledali. Nanejvýše ještě uvidíme skupinu námořníků, jedoucích v rikšách za nějakým nočním dobrodružstvím. Ale singapurský Angličan se v čínském městě neukáže. Své večery tráví většinou v Tanglin clubu, nad sklenicí ,,whisky and soda", nebo v Raffles hotelu, kde se tančí celou noc, přes to, že singapurské noci jsou horké a dusné. Tak žije isolovaně od domorodců, kterých nechápe a kteří mu zůstanou vždy cizími.

   Táhne již na desátou. Některé krámy jsou již zavřeny, v jiných si příručí ro-zestavují primitivní polní postele. Před domky zlatníků a zastaváren zaujal již své místo dzaga, noční hlídač. Je to vždy dlouhý Sikh, s krásným plnovousem, ve velkém turbanu a odznakem jeho moci je jakási primitivní postel, solidní dřevěný rám, v kterém je napiata místo žíněnky řídká síť z provázků. Tuto postel umístí právě přede vchodem do krámu a ztráví na ní celou noc. Bud leží nebo též sedí a bývá zahloubán do jakýchsi náboženských knih, z kterých si nerušeně prozpěvuje.

   Na okraji chodníku usedají tlustí staří páni, obklopeni houfem svých dětí. Spokojeně si pokuřují opium z tlusté dýmky a skýtají obraz nerušeného rodinného štěstí. Na nároží se sešlo několik sousedek na malý klípek. Některé z nich mají své děti uvázány na zádech.

   Pomalu světla a lomoz pouličního ruchu zůstávají za námi. V těchto místech se Cesta severního mostu mění v tichou, zasněnou uličku, zahalenou v temnotu. Jízdní drahou se pomalu loudá několik zamyšlených bílých koz. Sotva rozeznáváme skupiny Číňanů, kteří sedí před svými domky, aby se po celodenní práci nalokali trochu čerstvého vzduchu. Jeden z nich hraje na primitivní čínské housle, které se skládají částečně ze skořápky kokosového ořechu. Vyluzuje z nich monotónní, naříkavé tóny.

   Ještě několik kroků a ulice se končí. Přímo před námi se rýsují siluety čínských plachetnic. Jsme v úzké zátočině, ve které kotví bizarní čínské džunky. Každá má na přídi namalován pár velkých očí, jinak by podle pevného přesvědčení čínských námořníků, zabloudila.

   Za námi doléhá k nám šum a hluk obchodní čtvrti, kdesi napravo hučí vlny Indického oceánu a vlevo, v dáli, září sta a sta světel, kde se kolem Dzalán Besár řadí divadla, hotely a noční podniky všeho druhu.

Dr. Jiří Baum, Praha